Alternativa a samota

Samota má pro naše životy mnoho významů, od těch kladných až po ty záporné, ale je to pouhá definice stavu, a ten, ať se nám to líbí nebo ne, vytváříme sami. Nikdo opravdu nikdy sám být nemusí, i když to nikdy nejde samo od sebe. Bohužel je samota především produktem způsobu života a ten musíme změnit. Kdo nic nedělá, nic nevytvoří a první krok ze samoty je rozbití vzorců, kvůli kterým se tento stav vytváří. Ovšem žádná všeobecná rada neexistuje, protože každý prožívá jinou realitu. Obecně platí, že je nutné přehodnotit svůj vztah k lidem a uvědomit si, že existují úžasní lidé, pokud připustíme, že úžasný člověk vůbec nemusí zapadat do našich šablon. Může se nám zdát divný a nepříjemný, protože jej hodnotíme prismatem vlastní zkušenosti. To znamená, nevytvářet předsudky a očekávání.

Každý člověk je prostě tím, čím je, a jeho výjimečnost je obsažena v jeho jedinečnosti. Přijmout jej takového, jaký je, patří k našim velkým ctnostem. Stejně tak je důležité si uvědomit, že i v rámci přátelství nabízím to, co jsem, a jak praví stará moudrost: To, co vysílám, to přitahuji - a opět je celkem jedno, že se mi to nelíbí. Prostě s některými vlastnostmi se dostáváme do společnosti, o kterou ani sami nestojíme, a pak si samotu snadno zvolíme dobrovolně. Těch příčin je jak říkám mnoho a jako vždy platí, kdo chce, cestu si najde. Kdo si stěžuje, může to dělat celý život, ale nic nevyřeší. Nasranost není tvořivý akt, a proto je jeho výsledkem jen nasranost.

Nic z toho však není podstatou dnešního článku, protože nám jde o cílenou samotu, jako nástroj vnitřního rozvoje. Tedy čas rozjímání. Stejně jako je pro některé lidi samota přítěž, o kterou nestojí, existují lidé, kteří by za pár minut samoty dali poslední korunu, protože jsou velmi vytížení. A také existuje skupina lidí, kteří se naopak samoty bojí, protože v ní dochází k zviditelnění se. Doslova a do písmene v ní začínáme nacházet sebe sama a s tím mají někteří lidé problém, neboť kde nic není, ani smrt nebere. Dostáváme s k aktivitě našeho mozku. To je základ, na kterém stavíme, pokud se rozjímání chceme věnovat. Náš mozek na základě uvažování, nikoliv učení, ale pouze uvažování, vytváří tvořivé vzory, které při tvorbě úvah zpětně využívá. Je to princip, ve kterém vznikají jakési struktury, ze kterých čerpáme, a které určují míru našeho porozumění realitě. Čím víc podobných struktur vlastníme, tím rozsáhlejších a hlubších úvah jsme schopni. Pro některé lidi se tak samota stává nezbytnost, protože v ní vytváří to, čemu říkáme moudrost.

Je jasné, že čím lépe realitě kolem nás rozumíme, tím lépe ji zvládáme, jenže se to nedá naučit. Proto nám sledování televize, čtení knih nebo internet nepomůže. Právě naopak, jde o odvádění pozornosti od sebe sama, a jak víme, tak se rodí generace, která s tím bude mít sakra velký problém, protože se od sociálních sítí neumí odtrhnout. Cokoliv v životě potřebují, hledají na internetu, a co tam není, pro ně neexistuje. Chvilka samoty je pro ně peklo, protože jejich mozek je vypnutý a není schopen tvořivé aktivity. Mnozí mají při odpojení od informačního toku psychické problémy, a to už je docela šílené. Nicméně jak bylo řečeno, právě ve stavu rozjímání si náš mozek třídí a zařazuje informace a při vyšší úrovni začíná tyto celky sám tvořit. Tím se dostává k základu, na kterém se rodí naše osobnost. Ta se nikdy nerodí sama od sebe a lidé, kteří nemají vlastní názory, se snadno stávají součástí stáda, protože nemají představu, co od sebe sama mohou očekávat. Určující je pro ně vnější zdroj a chovají se doslova a do písmene jako ovce.