Vše čím jsme je naše minulost, jen okamžitý vjem je přítomnost. Tak vzniká náš dojem toku času. Jenže i to co právě vnímáme je vlastně minulost, které se již zrodila a dospěla k nám v určitý okamžik. Proto se dá s jistotou tvrdit, že skutečná přítomnost existuje pouze v našem nitru. Je to bod ve kterém existujeme. Proto je dobré si uvědomit, že přítomnost tvoří pouze naše vědomí, které však neexistuje v čase. Pro naše vědomí neexistuje bylo, je a bude. Vnímá jen to co se právě odehrává, bez ohledu na to, z čeho se samotný děj rodí. Být v přítomnosti znamená, uvědomovat si, co si uvědomuji. Tedy doslova, vnímat existenci sama sebe.

Pokud existujete pouze ve fyzické paměti, je to v podstatě nemožné, protože potřebujete vnitřního pozorovatele. Jakousi vyšší úroveň myšlení, kterou tvoří naše duchovní existence. Proto, aby si člověk osvojil bytí v přítomnost, musí sám na sobě pracovat. Čím dříve s tím začne, tím lépe. V naší dávné minulosti, byl princip utváření vyššího já, zahrnut už v samotném jazyce, v jeho uspořádání, zvuku slov která vyslovujeme. Jako kdyby člověk neustále odříkával boží zákon, pouze ukrytý v principu jazyka. Pokud dovolíme, což se stalo, princip jazyka rozbít, naše vyšší já zanikne. Propadneme se na úroveň čistě fyzických procesů.

Kolik ubohosti musíme prožít, než se znovu zrodí pravda a než znovu poskládáme prastaré vědění, vidíme všude kolem sebe. Je to jedna nechutnost větší než druhá. Řídit se božím zákonem je dobrovolný akt, i když se za něj platí nejkrutější daň. Jenže vyšší sféra je o pochopení a moudrosti. Pro idioty je místa dole dost. Pokud jim někdo dovolí se do nějakého světa vůbec narodit. Bohužel si ani tak pravé povahy milosrdenství nejsou vědomi a chovají se tak, jako kdyby jejich život byl samozřejmost a páchání svinstva přirozenost. A bohužel, ve fyzické sféře, je to velmi lákavá cesta. Ale tak to má být. Plevel se musí oddělit od zrna a jak víme, tak plevelu se vždy dobře daří v úrodné půdě. Proto se plevel nechává vyrůst spolu s úrodou, aby se teprve pak oddělil a spálil.

Je mi dost líto, že pravdu o stvoření chápe tak málo lidí, protože se velmi často ukrývá za podobenstvím. A teprve když prožijí následky svých skutků si uvědomí, že to nebyla hra. Že to byla skutečná volba, kterou nelze vzít zpět. A to je důvod, proč je tak důležité se nenechat strhnou davem, ale vždy rozhodovat jen sám za sebe. Svým citem, intuicí a zkušeností.