Čekání na zázrak
Nějak si říkám, že je to vlastně jedno. Ať si lidé věří, čemu chtějí. Kdo chce, ten si cestu najde a kdo ne, bude stále čekat na zázrak. Je přece spousta věcí, které pro sebe můžeme udělat, aby nám bylo na světě lépe. Jo, to znamená pracovat na sobě. Jenže lidem se prostě nechce. Většinou jsou přesvědčeni, že jsou dost dobří pro lepší svět.
Nedávno jsem prodělal zvláštní událost, při meditaci. Jen tak jsem seděl a vlastně to ani řádná meditace nebyla. Jen takový stav uvolnění a příjemného plynutí. A v tom stavu se cosi otevřelo. Jako kdyby se propojil jeden život s druhým. Jako kdyby se probudil jakýsi druhý Eri a já skrze něj uviděl sám sebe v tomto životě. Jakási retrospektiva všech událostí a nebylo to ani trochu příjemné.
Vědomí toho všeho, co se odehrálo skrze nezvládnuté pocity, a strach z neexistujících pohrom, mi vystavil opravdu nelichotivou vizitku. Ale někde tam uvnitř toho všeho se objevil jakýsi záměr. Jako kdyby někdo chtěl vše, co nemám zvládnuté, zveličit a zesílit tak, aby se to stalo viditelným a uchopitelným. Jako kdyby v určitý okamžik probíhalo něco víc, aby se zkušenost stala nevyhnutelnou. Jednoduše dohnal každou mou slabinu do krajnosti a součet všech těch problémů logicky v určitý okamžik vyvrcholil. Bylo to v okamžiku, kdy jsem byl připraven pochopit.
O několik okamžiků později se dostavil stav naprostého uvolnění a pozvolna se začaly vynořovat další a další obrazy z hlubin dávných věků. Jakási stavebnice, ve které se krok za krokem rodilo to, co jsem. Vzestupy a pády. Úspěchy a neúspěchy. Tváře, které spolu se mnou tvořily události, ve kterých se uskutečnilo mé bytí. Miliardy kroků na cestě vnitřní evoluce. Na cestě být schopen si plně uvědomit sám sebe.
Od té doby se každý den cosi mění. Uvědomění si věcí, událostí a smyslu života jako takového. Stále více začínám chápat slovo odpovědnost, a jak moc se promítá do každého okamžiku našeho života. Jak moc děláme chyby, aniž tušíme, jaké následky to přinese. A to jen proto, že přenášíme odpovědnost na vše kolem sebe. Že pokud uděláme chybu, je jednoduší někoho nebo něco obvinit a jít si spokojeně dál svou cestou.
Všem lidem bych poradil, buďte moudří, protože můžete udělat kroky, které nelze vzít zpět a to nás může velmi dlouho mrzet. Ne snad proto, že tam vpředu nás nečeká další cesta, ale proto, že ta cesta může být krásná v každém okamžiku našeho života a ne až tam někde, kde si to snad zasloužíme.