Příroda... jak moc jsme s ní propojení? Všimla jsem si, že příroda mě přirozeně vrací do rovnováhy. Příroda, Země, živá bytost. Moc dobře ví, když jí to dovolíme. Když to i sobě dovolíme. Dostane nás tam, kam chce. Dostane nás tam, kam chceme my. Do přirozenosti. Jen je potřeba se ztišit na její úroveň. Dostat se jakoby za všechno, co jsme zvyklí dělat, když na ni naladěni nejsme. Uvědomuji si, že variace na tohle téma jsem psala již víckrát, ale nepřestává mě fascinovat. A navíc, cítím, že i když jsem si toho vědoma, dostávám se v uvědomění víc a víc do hloubky. Chápu stále hlubší a hlubší souvislosti, které mi pomáhají k větší a větší přirozenosti. Když chápu lépe jí, chápu lépe také sebe. Vlastně, když se vydám do přírody, jsem přirozeně přirozená. Pokud jsem napojená. Pokud si z přírody neudělám jen zelenou, barevnou či v zimě bílou kulisu. Což vnímám, že lidé často dělají. Ale můžeme to změnit. Skoro bych řekla... Je potřeba to změnit.

Je to pár dní, co mi Honzík navrhnul, ať se jdu projít, že on bude doma. Že cítí, že to potřebuju. A tak zůstal doma, stavěl si koleje a vynálezy, poslouchal pohádku z rádia a já šla...

Je podvečer, brzy se bude stmívat. Před pár dny roztála většina sněhu. (Jo, kdybych tušila, že za pár dní nás sníh opět hluboce zasype a zahrne tichem a klidem...). Oblíkám se, že půjdu ven. Mám chuť podívat se k hluboké tůni na Úhošti. Venku je zataženo a bude brzy tma. A když není sníh, bude velká tma a v lese u tůně asi úplná. Nemůžu najít baterku, ani jednu. A mobil brát taky nechci. Fajn, nějak to dopadne. Nechám to koňovi. Pokud ji nemůžu najít, evidentně ji nebudu potřebovat.

Vydávám se ven a jdu po cestě nahoru. Všude je klid a nikde nikdo. Kladu si otázku, proč máme ve vsi všechny ty lampy, když tady nikdy skoro nikdo večer nechodí pěšky. Úplně bychom je mohli zhasnout a žít hned o kus zdravěji.

Na Úhošť vede mnoho cest i necest. A mě zrovna nohy jasně vedou nahoru po skalkách. Na západním ostrohu hory. Když začínám stoupat velmi prudce vzhůru, skoro lezu po čtyřech, začínají z nebe padat vločky velké i na půl dlaně! Jsou to obrovské chomáče. Sníh. Jak moc mě dojímá, když sněží. Mám pocit absolutního štěstí. Taková tvořivost a různorodost. Každá jedna vločka je jiná a originální. Jako my, lidé. Jako hvězdy na nebi.

Je už skoro úplná tma a zem se začíná rozsvěcet pod vrstvičkou sněhu, který se mohutně sype z nebe. Zastavuji se někde ve třetině cesty vzhůru a dívám se kolem. Už teď mám nádherný rozhled. Dívám se vzhůru na vločky a ony mi padají na obličej. Studí. Jsou obrovské. A díky nim uvidím výborně na cestu. Tak proto jsem baterku nepotřebovala!

Pokračuji do kopce. Funím. Lezu po drobných skalách. Ó, jak to tu mám ráda! Co chvíli se rozhlížím a cítím nekonečnou vděčnost. Tyhle pocity naplnění takřka nelze dát do slov. V mé hlavě jako bych vnitřně rozmlouvala s okolím, s horou a její moudrostí. Zacvakávají mi drobné dílky do skládaček. Chápu věci posledních dní i týdnů najednou jasně. Dochází mi, co mi předtím nějak nedošlo. Miluju tenhle pocit v přírodě. Věci začínají dávat smysl. Je to tak přirozené. Vím, co chci změnit. Vím, co dělám dobře i kde mám rezervy. Chytám velké vločky do pusy a směju se.

Napadne mě - tak si tu zakřičím radostí. Ale vůbec to nejde. Mám pocit, jako bych ten výkřik radosti a plnosti zakřičela dovnitř sebe. V úplné tichosti. Jo, už jsem sladěná s horou.

Jsem nahoře. Pokračuji po velké planině, je úplná rovina, než se hora zase trošku zvedne. Zastavuji se u dalšího krásného stromu, u kterého je to v tyto dny zhruba dva roky, co jsem sem přinesla velký křišťál. Patrně o něm nikdo neví, krom pár přátel. Odpočívá u paty stromu. Vyhrabávám ho z listí, abych se na chvíli potěšila jeho přítomností. Po rozloučení mě kroky dál vedou k další louce. Je už tma. Sněží o něco méně, resp. jsou to menší vločky.

Najednou se zarazím. Přede mnou jsou zvířata. Trochu se leknu, vypadají velce a já jsem blízko. Na mikrosekundu mi problikne hlavou - co tady dělají krávy, ale v dalším momentu mi hlava pošle - to jsou srny! Jdu blíž a je jich moc! Třicet určitě a dál a dál jsou vidět siluety dalších. Tak teď se ukáže, jak moc jsem schopná se ztišit a zklidnit. Na zemi je už vrstva sněhu. A mě napadne se zout. A tak sundávám boty a ponožky. Nenechte se rušit, jen projdu, říkám tiše pro sebe a srnky zároveň.

Už si mě všimly. Zvedly hlavy a ani se nehnou. I já se zastavuji a dívám se na ně. Po chvíli pokračuji a ony mě nehnutě sledují. Ani moc nevnímám studený sníh. Vnímám klid z mé strany a nervozitu ze zvířat kolem. Jen jdu, opatrně bosýma nohama našlapuju a občas se na ně dívám. Pár jich vyplašeně přeci jen poodbíhá kousek a znovu se zastavuje. Dívají se. A některé už se začínají pást. Už jen malinko z nich se dívá mým směrem a hlídají. Ostatní se znovu pasou a já vnitřně opět křičím radostí. Z toho, že neutekly. Obouvám si boty, najednou cítím, že nohy už by si přály zase do tepla.

Pokračuji dál, stádo už je za mnou. Míjím křoviska šípků a jsem úplně ponořená do sebe, chvíli nevnímám okolí. Najednou něco prudce vyskočí a já se leknu, až se mi podlomí kolena. Uf! Velký srnec mi pár metrů přede mnou přeběhl přes cestu. Schovával se evidentně v křoví a já si ho nevšimla.

Rozbušené srdce se už zase uklidňuje a já jdu dolů z kopce, blížím se k tůni. Musím po louce dolů k lesíku. Je tu takové ticho, že je slyšet štěkot psů z vesnic pod horou. A taky slyším občas auta a hluk měst.

Jsem na hraně lesa. Kudy to vezmu? Pak zahlédnu mezi stromy tůni a cesta jako by se otevřela. Už jsem zase lapená kouzlem místa. Mezi vzrostlými listnatými stromy je nasněžený čerstvý sníh. Je tu temno a trochu světlo zároveň. Jako když na tmavém papíru nakreslíte bíle kontury stromů, země a tůně. Vidím jen to, co potřebuji. Asi nebude důležité vidět, ale vnímat, říkám si.

Přicházím až k vodě. A nemůžu se vynadívat. Znovu mě zaplavuje vděčnost a plnost. Cítím, jako by mě někdo vyzval... Posaď se, jen buď a vnímej. Sedám si na zem do zasněženého listí.

Klid.

Bystřím smysly. Snažím se dívat, i když se zdá, že není moc co vidět. Snažím se poslouchat, i když se zdá, že je ticho. Jsem tu a cítím se šťastně. Cítím se tu vítaná a v bezpečí. Vzpomenu si na Honzíka doma a vím, že je také v pohodě.

Nevím, jak dlouho tu sedím. Ale dlouho jen tak jsem v tichosti a vnímám okolí. Chvíli bez myšlenek, občas nějaká přijde. Stromy, keře, voda... vše tu takto je. Takřka nehybně a v tichu. Celé dny i roky... věky. Trpělivě snáší změny počasí i ročních období. Občas se jim tu mihne člověk. Jistě sem chodí pít zvěř. Z měst a silnic kolem se doléhá celkem dost hluku.

Dívám se na jeden strom na druhém břehu. Stojí nehybně. Vypadá, že tu jen tak stojí. Že nikdy nikde jinde nebyl. Celý svůj věk je na tomto místě. A už mě napadá...On ví. Protože je propojen se Zemí a přes kořeny s ostatními stromy a má tak dokonalý přehled. Jeho vnímání je velmi jemné. Vnímá a slyší a cítí ty nejtitěrnější pohyby a nejtišší zvuky a děje. Pro něj je to běžné. Proto, chceme-li být napojeni na přírodu, na stromy, vody, cokoliv, je potřeba ztišit se na jejich úroveň. Na jejich svět. Příroda i její bytosti chtějí s námi komunikovat. Dokáže to každý, když bude chtít. Vypadá to, že tu jen tak stojí, ale ticho není vůbec prázdné. Jeho život je plný a bohatý. Tolik se toho v něm děje a je tolik co sledovat.

A platí to i pro nás samotné. Můžeme mít tisíce otázek, ale nakonec, mluvím-li za sebe, nejzajímavější a nejuspokojivější odpovědi nacházím v sobě. Prostě mi přijdou. Je ale potřeba se právě ztišit. Natolik, abych uslyšela ten tichý hlásek v sobě. A navíc je potřeba vytvořit pro odpověď prostor. Být nejen tichá, ale i klidná a na nic nemyslet. Pak můžou odpovědi přijít. A jsou často tak jednoduché, obyčejné a zároveň geniální.

To všechno už jsem věděla, ale tady u tůně se mi ty myšlenky ještě lépe utříbily. Je těžké dávat to do slov, ale cítím se, jako bych se dostala zase o vrstvičku hlouběji v pochopení přírody i sebe sama. A stačilo jen zůstat nehybná a tichá jako vše kolem. Vnímat sebe jako součást toho všeho. Oddělení je iluze. Abychom si mysleli, že sami nic nezmůžeme. Ale jsme stále součástí. A to je ten problém a výhoda zároveň. Když máme pocit oddělenosti od přírody/Země, dokážeme ji ubližovat. A přitom, protože chtě nechtě jsme dále spojeni, ubližujeme sami sobě.

Jako naše tělo je tvořeno z buněk. I Země je živá a my jsme její buňky.

Na Zemi je nekonečné množství možností a způsobů tvoření a my lidé často volíme zrovna ty, které jsou pro nás destruktivní. Můžeme se naučit jednat v souladu s přirozeností. V souladu s tím, jak tvoří příroda. Zkušeností máme dost.

Když je to v souladu, jsme zdraví.

Když tvoříme a jsme v souladu, jsme spokojení.

Když tvoříme v souladu, máme hojnost všeho.

Když netvoříme život v souladu, ničíme krajinu.

Ničíme své zdraví.

Jsme nemocní.

Nespokojení.

Nešťastní.

Strádáme.

To všechno už známe.

A přesto často někde čtu kritiku na toto prosté vědění. Nedůvěru v něj. Pochyby. A výsměch. A dostatek důvodů pro to, proč to nezměnit. Proč setrvat v nevyhovujícím a nepřirozeném. Protože je to pohodlnější. Ale i to je hloupost. Protože nechceme nic změnit. Protože bychom museli přehodnotit svůj dosavadní život. Protože bychom museli převzít zodpovědnost za sebe. Protože věda ví líp.

Někdy mám pocit, že věda tu je proto, abychom měli my pocit, že nic nevíme. Že vědění je od nás odděleno a dokud to nepotvrdí oni tou vědou, tak tomu přeci nebudeme věřit. Není to racionální. Čekáme, co oni vymyslí, protože my nevíme. Když jsem nad tímhle uvažovala, otevřela jsem jednou na návštěvě knížku a tam se to dokonce psalo. Že naši předkové vědu nepotřebovali, protože věděli. Byli napojení. Učili se poznávat zákonitosti vesmíru, protože chápali, že to, co se tam děje ve velkém, tak tady se děje v menším a menším, a tak se díky vesmíru učili poznávat sebe a život na Zemi. Své vědění ctili.

Moje životní zkušenost mě zavedla sem. Chodím se učit do přírody. Otázky kladu sobě. A když odpovědi nechodí, potřebuji najít co nejpřirozenější prostředí - v přírodě. A tam nalézám rovnováhu snadno. Nebo spíš jsem k ní přírodou vedena.

Předešlé roky jsem často měla tendence věřit něčemu zvenku. Učit se od někoho a tak dál. A stále mi chodilo - všechno máš v sobě.

Je potřeba se zase napojit. Protože my jsme na Zemi. A být v souladu s ní, a tedy i se sebou, je pro nás přirozené. A pro naše zdravé a spokojené bytí nezbytné.

A teď mi znovu vytanula na mysli slova, která ke mně přišla někdy na podzim. Jsou tak jednoduchá, ale přitom když se snažím je dodržovat, stále cítím rezervy a prostor pro zlepšení.

Dobře spát. Dobře jíst. Dobře žít. Užívat si každý kousek lidství. A zároveň být součástí přirozených biorytmů přírody, Země, vesmíru.

Zpět k tůni... Náhle přišel impulz - už jdi domů, to je vše. Uvědomila jsem si, že jsem docela prochladlá a vydala se tedy domů. Tam jsem nalezla Honzíka. Spokojeného. Vyprávěl mi a ukazoval, co všechno postavil a vymyslel.

Takový jednoduchý obyčejný večer. Obyčejná procházka. Někdy je fajn být zahloubaný do sebe. Ale vlastně zjišťuji, že přírodu vnímám stále víc a víc. Dívám se i tam, kde se nic neděje. Naslouchám, i když není moc co slyšet. Učím se vnímat to jemné. Ztišit a zklidnit se na její úroveň. Ticho není prázdné. Je bohaté a je v něm tolik zajímavého.

A známe to všichni. Hledění do ohně, jeho praskání a vůně. Pohledy z kopců do krajiny. Pozorování mraků na obloze, vody v potoce. A pozorování klidné hladiny tůně nebo hvězd na obloze. A zavření očí může vnímání ještě umocnit. V tom tichu je tolik, co lze objevit.

Krásné novoluní přeji!

Nela Bicková