Je to trochu složité. Já vím, že je běžné někoho hodnotit a hlavně tehdy, pokud se sami cítíme konáním dotyčného poškozeni. Chceme všem sdělit svou bolest a upozornit, že se nezachoval podle našich představ. Je to složité v tom, že každý člověk je jiný a někteří, i když je to dost smutné, jsou čistokrevní psychopati. Tedy ten druh lidí, který už přijde s tím, že si to s vámi vyřídí a je jedno, že k tomu nemá žádný důvod.

Přesně to je ta hlavní příčina, proč se bez osobní zkušenosti držím od hodnocení lidí co nejdál. Sice tu a tam cosi zaslechnu, ale dokud nezískám svou vlastní zkušenost, není to o ničem. Prostě, jedna paní povídala. Takže ptát se mě, co si myslím o tom či onom, nemá smysl, protože vždy odpovídám, že nevím. Mám okruh lidí, které znám a u kterých klidně dám doporučení a ty, u kterých bych ho nedal, nechávám plavat.

Je tu dost velký problém, pokud píšete články a veřejně sdílíte své myšlenky, protože tím logicky nesete kůži na trh a musíte si za tím, co sdělujete, stát. A věřte tomu nebo ne, jsou mezi námi tací, kteří budou každé vaše sdělení zkoumat slovo od slova. To je důvod, proč nemůžete plácat co vám slina na jazyk přinese, ale velmi precizně na každé informaci pracovat a ani to není stoprocentní záruka, že mimoděk neplácnete nějaký nesmysl.

Otázka, jestli se napadeného zastat, je trošku složitější, protože jde o zkušenost. To znamená, že pokud o něco usiluji, nestačí o tom mluvit. Musím se sám stát ztělesněním myšlenky a k tomu je potřeba prožívat zkušenost. Tedy i to, že mě někdo za mé názory napadne, vede k prohloubení mého postoje. Buďto jsem nebo nejsem schopen sebe sama obhájit. A to ne kvůli těm, co se přidávají k pranýřování, ale pouze sám kvůli sobě. Protože jen tam uvnitř nacházíme sílu přesvědčení. Pokud ji hledáme kolem sebe, žádnou nemáme.

Věřte tomu nebo ne, lidé velmi dobře vycítí, jestli jste schopen se obhájit nebo ne. A vždy útočí tam, kde vnímají slabost a povrchnost. A přirozeně, čím více lidí přitáhnete, tím více kritických pohledů vás zkoumá, a tím více sice můžete předávat, ale i odhalit svou povrchnost a touhu po uznání. Pokud to děláte jen z toho důvodu, že chcete být vidět, vydejte se jinou cestou, protože ta duchovní vás jednoduše odstřelí. A to velmi brutálním způsobem.

Jenže tady vůbec nejde o to vás zkoušet, ale prověřit, jestli jste tím, kým jste. A pokud tím nejste, vaše cesta rychle skončí. A ne proto, že se chováte jako blbec, ale proto, že vás to nepustí tam, kde nemáte co pohledávat. Právě pro ty, co neví, o co jde, jsou tu na každém kroku připraveny snadné cesty a bezpočet s odpuštěním hlupáků po nich sáhne. Drogy, esoterika a podobně. Tedy přesně to, co vám vystaví velké stop na vaší cestě a uvrhne do světa iluze a pomatenosti.

Proto buďte vždy velmi opatrní k tomu, co vám kdo nabízí a nikdy nevstupujte na cestu, která vede k roztříštění vaší osobnosti a ke stavům, kdy nad sebou nemáte plnou kontrolu. Narazíte na miliony obhájců těchto cest, kteří je budou oslavovat a popisovat svou výjimečnost. Ale věřte tomu, že to nestojí za to. Můžete se zasekat na několik životů, kdy se budete rodit jako pomatenec, schizofrenik a se spoustou dalších postižení.

Pokud chcete poznat pravost určitého člověka, zeptejte se jej, jestli by vám doporučil užití jakékoliv drogy. Pokud řekne že ano, otočte se k němu okamžitě zády. Jednoduše lže. Hledá jen svou pozemskou slávu. To samo neznamená, že dělá špatné věci, ale že vás k opravdivému duchovnu nedovede, protože on sám k němu nemá přístup. Ta jediná a opravdová duchovní cesta zní: jsem tím kým jsem. Nic víc a nic méně nikdy nebudete. Proto právě na tom pracujte.