Oběť
Ještě něco vám poradím, protože mám fakt skvělou náladu a ta retrospektiva mého života vytahuje na světlo všechny ty šílené vzorce, které nám někdo předal jako vklad do života. Velmi často se stává, že pokud něco chceme, toužíme něčeho dosáhnout, začneme slibovat. Klasický příklad, když budeme spolu, přestanu chlastat, kouřit a tak dále. Budu dělat tohle a támhleto a život bude krásný. Ačkoliv to vypadá krásně, rovnou tomu druhému říkáte, že jste slaboch a co víc, děláte z něj spoluviníka, pokud to nevyjde.
Přenášíte na druhého zodpovědnost za to, co děláte, protože to děláte kvůli němu. Jenže je tu obrovský problém, protože pokud to sami nechcete, tak to ani nedokážete, a naprosto jistě se stane to, že budete vysvětlovat, proč jste takový slaboch, protože ten druhý logicky očekává, že svůj slib splníte. A nenajdete na to žádnou omluvu. A co je ještě horší, že to bude chápat tak, že mu nestojíte za to, abyste pro něj cokoliv udělali.
To se přirozeně vůbec netýká jen kouření, ale všech slibů a závazků. Nikdy netahejte do vztahu problém, který si máte vyřešit sami, abyste se ukázali lepší, než jste. Protože pokud něco dokážete, uděláte to a nebudete čekat, až to po vás bude někdo chtít. Až budete muset omlouvat toho slabocha, který je naprosto mimo a neví co mele, jen aby vypadal dobře.
Jsou věci, o kterých netušíme, jak snadno nám dokážou podrazit nohy a zdají se být naprosté banality. Jenže v očích toho druhého jsou to střípky, které se stále více a více odlamují z krásné vázy, až nastane okamžik, kdy z ní vyteče všechna voda a váza už k ničemu není. Proto pokud sami něco chcete, udělejte to, a nepřenášejte na nikoho spoluodpovědnost. A pokud to nechcete, neslibujte, protože to nedokážete. Vše, co dokážete, uděláte tady a teď, i bez slibů.
No nasypal jsem si na hlavu trochu popela a ono to třeba vyzní, že se považuji za katastrofickou formu existence, ale to fakt ne. Je to opravdu jen retrospektiva, díky které opět mohu s životem něco udělat. Je naprosto jasné, že musí existovat míra, kde se nalézá hranice, která odděluje to, co prospívá, od toho, co škodí.
Přiznat si chyby je nutnost, protože žádný pan dokonalý z nebe nespadne, ale neobviňovat se. Nedojít za hranici, kdy sám před sebou ze sebe dělám nesvéprávnou chudinku, která potřebuje maminku. Ono to nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá, a já vím, že je škoda, že každý nemá možnost uvidět celý svůj život v souvislostech. Udělat si retrospektivu až do okamžiku, kde to vše začíná.
Na začátku jsem byl ten kluk, který se před ničím nezastaví. Kterému téměř schází pud sebezáchovy a jestli je něco opravdu ztřeštěné, tak je to právně pro něj. A vůbec by mě nenapadlo, že někdy v životě budu mít z něčeho strach. Že nešlápnu na plyn, protože by se něco mohlo stát. Že se začnu bát obrazu ve své hlavě. A to je přesně to, k čemu došlo. Zašel jsem za hranici, kdy to, co se může stát, se stalo důležitějším, než to, co je.
Jenže i strach se může chovat jako plíživá smrt a postupně prorůstá vaším životem, aniž to zpozorujete, aniž tušíte, že se z vás stává někdo, kým nejste. Že se necháváte okolnostmi zatlačit do života, o kterém vůbec nerozhoduje kdo jste, ale co od vás někdo chce. A to je něco, co se v této společnosti stane bezpočtu lidí. Jsou vykolejení a vystrašení, že naprosto zapomenou, kým jsou.
Kdybych neměl možnost to uvidět, vlastně bych ani neušil, co se stalo a kam se vrátit. Kde je ta chyba, od které to vše začalo. Jenže není jedna a těch situací bylo stovky a každá přidávala zrnko na misku vah. Práce, vztahy, dětství, škola a přirozeně to, že jsem dovoloval svým emocím zacházet do extrému. Nesnažil jsem se je udržet na uzdě. To klasické všechno nebo nic a to říkám proto, že to dělá miliony lidí. Já nejsem žádná výjimka. Nikdo nám to neřekl ani nás to neučil. To není omluva, prostě to tak je.
Chyba je v tom, že mi city dovedou naprosto rozmetat duchovní energii, protože přímo z nich pramení, a to je důvod, proč jsem se z nich nedokázal ani dostat, dokud neodezněly. Teprve pak jsem byl schopen použít to, čím doopravdy jsem. To už logicky bylo vždy pozdě. Vlastně jsem strašně rád, že už je to jiné a díky tomu, co jsem uviděl, si mohl poprvé i uvědomit, o co jde. Kruh se uzavřel.
Teď se mi o tom už vůbec nechtělo psát, ale zkuste si při čtení najít kousek sebe a zjistit, jestli se náhodou něco podobného neděje vám. Jestli tušíte, kde je ona rovnováha, která vám dovolí si za všech okolností zachovat zdravý rozum. A jestli to, co máte v hlavě, není důležitější, než to, co je. Takže tu nejde o nějakou tragédii, nebo konec světa. Jen o sebepoznání a další krok. Ten kluk ve mě přirozeně nikdy nezemřel, ale byla fuška ho zase najít.