V časech středověku se odpuštění dokonce prodávalo a koupit si odpustek byla povinnost, pokud se někdo proti církvi provinil. Pomiňme to, jak výnosný to byl kšeft a zamysleme se spíše nad logickou stránkou věci. Pokud by církev neodpouštěla, byl by zanedlouho zločincem v podstatě každý a ona by se musela rozhodnout, jestli člověka rovnou popravit, nebo jen vyobcovat z církve. V obou případech, by po pár desetiletích neexistoval téměř žádný křesťan. Proto církev nutně potřebovala dva nástroje. Prvním byl zákon, na jehož základě lze člověka obvinit a potrestat a druhé bylo odpuštění, díky kterému jej bylo možné nadále udržet ve stádě. Takže obrácený princip cukru a biče. Napřed bič v podobě zákona a pak cukr v nabídce ráje za odpuštění hříchů.

To co tak nezbytně odpuštění předchází, je obvinění. Napřed musíme na někoho svalit vinu, aby mu pak bylo možné odpustit. Už pokud jde o skutečný zločin, za který je člověk odsouzen, je odpuštění z podstaty nesmysl, protože pokud odpouštím, nebudu zároveň vyžadovat trest. Takže pokud člověk zhřešil a byl potrestán, byť jen pokutou, k čemu pak mohlo odpuštění sloužit? Svou vinu splatil a tím to končí. Nic víc není třeba. Jenže to by, jak bylo řečeno, církev velmi rychle přišla o ovečky, a proto bylo třeba udělit odpuštění, tedy oznámení, že jste stále součástí církve a přijdou další tresty a další odpouštění. Nádherně promyšlená záležitost, protože církev nemůže trpět ve svých řadách hříšníky. A to pozoruhodné je, že církev prodávala vstupenky někam, co nemohla dokázat, že vůbec existuje.

Ještě o něco složitější je odpuštění ve smyslu duchovní cesty a vztahů. Protože i zde se vynořuje otázka, k čemu vůbec slouží? Právě tady se totiž slovo odpuštění kříží se slovem lpění. Pokud dojdeme do bodu, kdy chceme nebo musíme něco odpustit, znamená to, že to přetrvává. Že se nestalo naprosto nic, co by potřebu odpouštět vymazalo. Jenže v tom případě odpustit znamená současně i vzdát se jakékoliv změny. Přijmout, že to, co mi až doposud ubližovalo, buďto potlačím, nebo začnu přehlížet. Protože, jak bylo řečeno, pokud někoho nebo něco neobviňuji, žádné odpuštění není třeba.

Můžeme si to představit na vztazích mezi rodiči a potomky. Pokud má někdo tu smůlu a narazí na špatné rodiče, může si z dětství odnést spousty traumat a jeho život se tím znatelně komplikuje. Naráží na problémy v běžných životních situacích, kde lze očekávat problémy související s traumatem. Přirozeně nejvíce ve vztazích, kde se výchova odráží nejvíce. Asi je logické, že na vině jsou rodiče a právě od nich by měla přijít iniciativa cosi napravit, což se nestane, protože k tomu je zapotřebí plné uvědomění. Bohužel je faktem, že lidé, kteří ubližují, si svého jednání vědomi nejsou a jen tak pro nic za nic se to nezmění. I když zázraky se dějí. Ale předpokládejme, že k tomu nedojde.

V určitý okamžik se pak člověk rozhodně s tím něco dělat a nejblíže po ruce je právě odpuštění a vyrovnání se s minulostí. Bohužel je to dost velká past, protože trauma v sobě nenesou rodiče, ale vy, a tím, že odpustíte, dojde k smíření, což je sice dobře, ale ne pro vás, protože vy se ve skutečnosti smiřujete nikoliv s rodiči, ale se svým problémem. Právě ten vás k odpuštění dohnal. Přijímáte jej do svého života jako nutnost. Je tu tedy otázka, proč člověk deset nebo dvacet let zažívá problémy, ale nic s tím nedělá? Pouze svaluje vinu na někoho, kdo je sice způsobil, ale vyřešit jej už žádným způsobem nedokáže. Pokud nejde pouze o problém vztahu a smířením se právě tato oblast zlepší. Jenže opět jsme u otázky, co to přineslo, pokud se ani jedna strana nezměnila.

Odpuštění neznamená konec, ale že cosi nedokážeme opustit a tak nás to dožene do situace, kdy se s tím smíříme. Jenže dokud nám to vadilo, byla šance s tím něco dělat, jakmile odpustíme, tato šance se razantně sníží a co je na tom ještě horší, že i když jsem odpustil, utvrdil jsem se, že vina není na mé straně, i když už si dávno problémy způsobuji pouze já sám. A v tom je ta záludnost, že nic neřeším, ale hledám někoho, koho mohu obvinit a udělit mu odpuštění. Pořád je problém spojen s ním a nikoliv s tím, kdo ho v sobě nese. Možná se nám uleví, ale nic to nevyřeší, protože i nadále budeme selhávat v určitých situacích jen s tím, že jsme se vzdali šance s tím cokoliv udělat. Z určitého pohledu je tak odpuštění spojeno s naší bezmocností.

U vztahů je to komplikovanější v případě, kdy odpuštění nedáváme, ale žádáme o něj. A to říkám s tím, že ještě donedávna jsem si myslel, že odpuštění něco řeší. Neřeší a mám to sám na sobě vyzkoušené. Tím, že žádáme o odpuštění, opět hledáme únik před sebou samotným. Chceme, aby nás partner přijal zpět, aniž pro to cokoliv uděláme. Pouze škemráme o milost. O návrat nesvéprávného dítěte, které za nic nemůže. Děláme ze sebe trpící oběť. Jenže tím, že žádáme o odpuštění, partnera utvrzujeme v tom, že má pravdu. Že se to všechno, proč se s námi chce rozejít, opravdu stalo. Je to tedy naprostý opak toho co očekáváme. Že odpuštění cokoliv smaže. A pokud nám odpustí, zpravidla vše během krátké doby skončí v naprosto stejném bodě. Pořád jsme ten, s kým nechce žít.

U vztahů dochází k mnoha překvapením, ale nikdy to není tak, že by odpuštění cokoliv řešilo. Vždy tu musí být uvědomění si chyb, ke kterým došlo a snaha je napravit. Skutečně a upřímně posoudit, jestli partner má nebo nemá pravdu. To, že je vina na naší straně, poznáme v okamžiku, kdy své jednání začneme sami před sebou omlouvat nesmyslnými žvásty. Tak by se zachoval každý, mám to po rodičích, já za to nemůžu a další a další. To není o tom, že je problém za každou cenu na mé straně, ale pokud ano, budu s tím něco muset udělat. A pokud nikoliv a je na té druhé, nemohu s tím dělat vůbec nic a potom nemá žádný smysl o odpuštění žádat, protože odpustit bych musel já a nikoliv partner. Takže když zjistím, že je problém na mé straně, je potřeba to změnit a ne se omlouvat a žádat o odpuštění, protože to je jasný důkaz, že s tím nehodláme udělat vůbec nic. Chceme se vrátit a tečka.

Je jasné, že existují případy, kdy odpuštění pomůže, například po nějakých náhodných událostech, které nepřestavují osobní problém. Nejsou spojeny s charakterem, traumaty a podobně. Tam lze zapomenout a tím celou záležitost urovnat. Ovšem ve všech ostatních k ničemu není. Je to jen útěcha naší slabosti a mnohdy poněkud pokrouceného charakteru. Odpuštění je zištné, protože nám dovoluje neztratit to, na čem lpíme, aniž musíme cokoliv změnit. Můžeme s tím zůstat spojeni a ujistit se, že to není naše chyba. Donekonečna toho, komu odpouštíme, obviňovat. Pouze s tím, že se s tím smíříme. Můžeš za to, ale vše je dobré. A pokud odpouštíme sobě, je to velmi často důkaz bezmoci a neochoty něco pro sebe udělat a změnit svůj úhel pohledu na svět v nás i kolem nás.