Vlákna stvoření (4)

Další neméně důležitou částí poznání je rozlišení pojmů. V průběhu času díky mnoha faktorům a především kvůli ústnímu předávání informací, došlo k velmi zmatenému výkladu pojmů duše, duch a tělo. Zatímco u těla je to celkem jasné, protože má hmotnou podstatu, tak duše a duch jsou zdrojem mnoha chybných popisů. I tady musíme začít v dávné minulosti. Jak se dá očekávat, tak fyzické tělo, není naším hlavním tělem. Tím je tělo astrální, které je nositelem toho, co bylo nazváno duch boží, o kterém byla řeč. Na začátku naší existence se v průběhu inkarnace přenášel kompletní vzor těla astrálního. To znamená, že inkarnovaná bytost si přinášela vše, čím byla v astrální sféře a to hlavně božího ducha, který byl naprosto shodný s tím, který tvoří astrální tělo. To co bylo nahoře, to bylo i dole. Toto už neplatí, protože jak bylo napsáno, na pozemské úrovni byl vzor božího ducha rozbit a je pouhým souborem nespojitých vlastností. Na jedné straně tím člověk přirozeně ztratil všechny duchovní schopnosti, ale na té druhé, se právě tím otevřela možnost začít pracovat na změnách, kvůli kterým člověk na Zemi přišel. Tím že došlo k rozbití posvátného kruhu, stává se člověk nevědomou bytostí, protože není schopen vyvolat kompletní obraz sebe sama. Zná se pouze z fragmentů toho, čím kdysi býval.

Tím, že byl duch boží v pozemské rovině rozbit, přebírá jeho úlohu tělo fyzické a to se odráží i v našich názorech, protože mu přikládáme větší význam, než tělu duchovnímu, se kterým nemáme možnost v současnosti plně pracovat. Zde je důležité pochopit, že se na Zemi přenáší pouze vědomí, vše ostatní je kopie nás samotných z astrální sféry. Tento otisk se vytváří při reinkarnaci, kdy se paměť i s některými důležitými principy zapíše jak do buněčné paměti, tak i do DNA. Nikoliv na úrovni fyzické paměti. To je důvod proč si naše mysl na nic nevzpomíná. Pokud chceme přečíst všechny úrovně paměti, které v sobě neseme, musíme obnovit božího ducha, jinak je pro nás přístupná pouze paměť fyzická, do které však není zapisováno nic. Tuto jedinou část si na Zemi utváříme kompletně z dostupných informací. Tady je důležité si uvědomit, že čím blíže k onomu vzoru božího ducha pronikneme, tím více sami sobě porozumíme, protože si mnoho informací které, v sobě neseme, zpřístupníme.

Jestliže byl původní vzor rozbit a člověk se stal nevědomou bytostí, stala se z něj zde na Zemi plně fyzická bytost a začal se podle toho i chovat. Začal upřednostňovat fyzické prožitky a zájmy před smyslem své existence. Jistě, že se s tím počítalo, protože člověk není schopen si vědomě promítnout celou svou bytost a plně si uvědomit kým je. Neustále pracuje jen s fragmenty původního celku. Nicméně právě tak vzniklo to, čemu říkáme duchovní cesta. Nemá to v podstatě nic společného s tím, co vlastníme a čím zde v pozemské sféře jsme. Jde pouze o to, čemu a v jaké míře přikládáme důležitost. Pokud své duchovní existenci, pak jdeme tou správnou cestou. Pokud pouze tělesným prožitkům, čeká nás tvrdé procitnutí, protože jak lze již z napsaného pochopit, nacházíme se na cestě mezi životem a smrtí. Jak se ukázalo, tak původní vzor Adamova ducha v sobě nesl sebedestruktivní princip a rozhodně tak není dobrý nápad se k němu vracet. Vyberte si Krista, protože právě v něm je vložen princip našeho života věčného. Aby se člověk na své cestě neztratil v čase, kdy si nebude vědom své skutečné podstaty, bylo nutné větší část cesty, kterou musí absolvovat k utvoření nového vzoru, přenést mimo něj samotného. Tedy podřídit jej principu, který je tvořen vně, nikoliv uvnitř člověka. Tento princip v sobě nese zodiak a způsob jakým se v rámci tohoto útvaru inkarnujeme. Právě on zajišťuje cestu k celistvé zkušenosti, ze které se jednou kristovský duch zrodí.

Z důvodu toho co bylo řečeno, je dobré rozumět tomu, co je čím v nás samotných, protože jinak nemáme nejmenší tušení s čím a na čem to vlastně pracujeme. V žádném případě se naše cesta netýká duše, ale pouze a jen ducha. Duše je zdroj. Zdroj bez ničeho. Tedy nemá žádnou ideu, nemá žádné zájmy, žádné pocity. To vše je součástí ducha. Atributy duše jsou vědomí, zdroj utváření a princip jednoty. To je vše. Můžete si vymýšlet, jak chcete a přikládat jí jakékoliv své představy, ale matete jen sebe sama. Duše nemiluje, ale uvědomuje si lásku. Duše netouží, ale uvědomuje si touhu. Duše nemůže za to, že se z člověka stane vrah, nebo dobrý člověk. O tom všem si rozhodujeme na úrovni ducha. Duch je tedy souborem všech projevených vlastností. Jak bylo řečeno, jeho základem je duch boží, který představuje duchovní, chcete-li astrální tělo. Pokud je duch boží plně aktivní, promítá se trvale do vědomí a tvoří podstatu bytosti. Pokud je rozložený, nic z toho se neděje a bytost si není vědoma, kým je. V průběhu věků vznikla různá učení. Některá pojem duch používala, některá nikoliv. Původní slovanské nauky, slovo duch nepoužívaly. Obojí, tedy pojem duch a duše spojovaly pod slovem duše. I tento pohled je přirozeně možný, ale v tom případě slovo duch nemůžete používat vůbec, protože se nebudete schopni dobrat smyslu toho, o čem přemýšlíte.

Vlákna stvoření se splétají a před očima se nám vynořuje obraz jménem člověk. Řekněme o něm, že výjimečný, i když tápe a ztrácí se uvnitř světa informací. Nacházíme se před velkým finále. Před rozuzlením celé té záhady, aby v kosmu přibyla jedna krásná a jedinečná bytost. Nestane se to, pokud se pro krásu nerozhodneme. Pokud se nerozhodneme pro život. Tento krok je naší zodpovědností k sobě samotnému. Je to možná tak trochu děsivě svobodná volba, pokud zvážíme, že její výsledek je život nebo smrt. Přesto ji má každý ve vlastních rukách a spolu s tím i nejvyšší spravedlnost. "Nabízím ti obojí, život i smrt. Vyber si život." Pravil Bůh.